Od sedmnácti let hrála Kateřina Svitková nejvyšší českou ligu v sešívaném dresu Slavie, dnes už rozdává radost na ostrovech, kde válí za londýnský West Ham. Od roku 2014 také střílí za českou reprezentaci. Jak to vše začalo, nebo co pro „Sviťuli“ znamená být patronkou McDonald’s Cupu, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Zaznamenala jsi na základní škole McDonald’s Cup? Zahrála sis ho někdy, byla jsi tam třeba fandit spolužákům? A pokud ano, jak na to vzpomínáš?
Vzhledem k tomu, že jsem chodila na 33. základní školu, což je viktoriánská škola, tak jsme hráli nejdřív takový náš školní turnaj, v němž se utkaly všechny třídy a vítěz pak vždycky odjížděl přímo na McDonald’s Cup, aby se předešlo tomu, že by byl někdo znevýhodněný. Takto tam za nás vždycky jel ten nejlepší tým. Bohužel, jelikož jsme nemohla chodit do fotbalové třídy, chodila jsme do áčka, tak má třída v té konkurenci nemohla nikdy vyhrát. Proto jsem se McDonald’s Cupu nikdy nemohla zúčastnit, ale vždycky jsem to klukům hrozně záviděla, protože mi to přišlo jako úplně super turnaj a podle mne je to pro děti asi největší nebo nejvýznamnější turnaj. Opravdu si myslím, že je to skvělý turnaj, ale nikdy jsem se ho nemohla zúčastnit a ani jsem nikdy nebyla přítomna na tom závěrečném turnaji.
V kolika letech jsi začala hrát fotbal? Byla to první volba, nebo jsi v dětství vyzkoušela i jiné sporty?
Fotbal jsem začala hrát, když mi bylo sedm let. Rodiče mě vzali na můj první trénink přesně v den mých narozenin, takže si to dobře pamatuji. Jako malá jsem dělala gymnastiku, ale to mi moc nešlo, tak jsem s tím brzy skončila. Na to pak navázal fotbal. A od té doby dělám už jen ten, protože moji rodiče mi vždycky říkali, že pořádně můžu dělat jen jednu věc, takže vždy, když jsem přišla s nějakým novým sportem tak mi řekli, že se musím rozhodnout, že mohu dělat jen jeden. Tak jsem si vždycky řekla dobře, zůstanu u fotbalu, protože ten mě baví nejvíc.
Je pro holku náročné prosadit se mezi kluky? Jak vzpomínáš na společné tréninky, na zápasy? Byla jsi součástí týmu nebo tam byla nějaká řevnivost či spory, protože jsi holka?
V těch sedmi letech jsem přišla do klubu SK Rapid Plzeň, což byl ženský plzeňský tým, takže jsem začala trénovat s holkama. V tu dobu jsem chodila na 4. základní školu, kterou jsem měla hned u nás u sídliště, a moje tělocvikářka mi chtěla dát dvojku z tělocviku kvůli plavání. To mou maminku naštvalo a dala mě právě na tu 33. základní školu, protože věděla, že rozhodně nejsem člověk, který by měl mít problém s tělocvikem. Tam právě jsme se rovnou domluvili s panem Puchmeltrem, že budu trénovat s klukama, viktoriánama, se stejným ročníkem, se kterým jsem rovnou začala hrát i zápasy a mistráky. Ale jelikož si některé maminky stěžovaly, že já hraji a jejich dítě ne. Z toho vzešlo, že s nimi nemůžu zůstat hrát. Proto padlo rozhodnutí, že půjdu o rok níž a budu trénovat s ročníkem 1997, ale nebudu s nimi moct hrát mistráky, což mě trošičku mrzelo. Ale ten jeden ročník mezi klukama mi dal hodně. I ty tréninky byly dobrý, přáteláky jsem mohla hrát, tak jsem pořád měla možnost s nimi hrát. Myslím si, že je to docela těžké, je to všechno rychlejší, důraznější, techničtější, ale myslím si, že holky mají výhodu v tom, že jsou zarputilé, chceme klukům ukázat, že taky umíme hrát fotbal a že se nám rozhodně nemají proč smát, protože jsme stejně dobré nebo lepší než oni. Proto si myslím, že holky se v tom kolektivu neztratí, a naopak právě tam prokážou, že na to mají. A právě tahle zkušenost jim pak dá strašně moc do budoucnosti a do ženského fotbalu. Proto si myslím, že by se mělo podporovat to, aby holky hrály s klukama co nejdéle. Můžou si z toho vzít hrozně moc, a i naopak pro kluky je to dobré, protože se naučí v kolektivu chovat se k holkám, jak se má, být k nim ohleduplní, milí, prostě gentlemani. Myslím si, že to naše společné soužití v jednom týmu proto pomohlo mě i jim.
A co tvoje okolí, spolužáci, jak ti reagovali na to, že chceš být profesionální fotbalistka?
Pamatuji si, že jsem vždycky říkala, že jednou chci jít do zahraničí, právě do Anglie nebo do Německa, že budu nejlepší, budu se tím živit. Vím, že tam trošičku byly posměšky, ale nic velkého, protože když jsme na tělocviku vždycky hráli fotbal, tak jsem všem klukům dokázala, že jsem minimálně stejně dobrá nebo i lepší než oni. Spíš mě naopak podporovali. Když jsem pak chodila na sportovní gymnázium, tak tam mě kluci podporovali hodně. Snažili se mi pomoct, když mi náhodou něco nešlo, hecovali jsme se. Mým spolužákem byl třeba Jirka Piroch, který teď hraje za Duklu, takže jsem proti sobě měla zdatné spoluhráče a hodně mi to dalo. Další byl třeba Jakub Doležal, který hraje v Německu. Měla jsem prostě dobré spolužáky, kteří mě velmi dobře brali.
V kolika letech jsi začala hrát za ryze ženský tým?
První mistrák za ženský tým jsem hrála ve 13 letech, ale jelikož se to odehrálo na podzim a přes zimu se změnila pravidla, tak jsem pak musela vždycky čekat, což se i několikrát opakovalo. Důsledkem toho jsem je začala hrát až v šestnácti letech a od té doby jsem v A týmu zůstala. Párkrát jsem ještě nastupovala i za juniorku, to jsem hrála za oba týmy, ale většinu času jsem hrála za áčko. A hlavně, my jsme v Plzni trénovaly dohromady, což bylo dobré, protože jsme hned věděly, zda na to áčko máme nebo ne.
Lze porovnat přístup k ženám fotbalistkám v tady u nás a v Anglii? Jsou tam nějaké rozdíly?
Myslím si, že fotbal v Anglii je celkově profesionálnější než v Česku, a i ty holky k tomu tak přistupují. Takový přístup jako je tady v Anglii v ČR není. A co se přístupu k fotbalistkám týče, řekla bych, že to okolí je lepší v tom smyslu, že se pro ně vytváří lepší podmínky. I ligu hrajeme třeba v přímém přenosu na dvou stanicích, dělá se hromada rozhovorů, holky jsou vidět v novinách, jsou zvány do televize a podobně. Takže tohle je určitě mnohem lepší přístup než v Česku. Zároveň pořád jsou hateři, hlavně tedy na sociálních sítích, kteří ten ženský fotbal příliš neberou. Myslím si, že v tomhle ten ženský fotbal pořád má kam růst i tady v Anglii. Musím říct, že holky se tu za to perou a snaží se dělat všechno možné pro to, aby ukázaly, že ženský fotbal je hezký sport, který je nedoceněný. Určitě máme lidem co dát, můžeme je pobavit, rozhodně to není méněcenný sport nebo horší než mužský fotbal.
Myslíš si, že jsou podobné aktivity jako je McDonald’s Cup podporující sport a pohyb dětí důležité, a pokud ano, proč?
Myslím si, že každý sport je pro děti důležitý, ať už se jedná o zdraví, o kolektiv nebo zodpovědnost, režim. O všechno tohle je dítě, když nesportuje, připraveno. Myslím si, že sport děti hodně dobře připraví do života, můžou pak mít jiný přístup k životu, protože vědí, že všechno něco stojí, že je třeba vyvinou úsilí, abyste něčeho dosáhli, že není nic zadarmo. To všechno sport nabízí. McDonald’s Cup je hrozně zábavný, je skvělé, že tam mohou hrát holky i kluci, nedělají se rozdíly. Zároveň je super, že se tam sjede celá republika, děti soutěží mezi sebou, celkově je to fenomén. Já to vnímám tak, že je to největší soutěž nebo turnaj, který pro děti v Česku je.
Sleduješ dnešní děti a jejich přístup ke sportu? Myslíš, že se oproti tvému dětství něco změnilo?
Sleduji. Bohužel sleduji a myslím, že se toho změnilo hodně, protože třeba já, když jsem dřív přišla domů ze školy, tak jsem okamžitě běžela ven a hrála jsem si s dětmi venku, většinou to byl samozřejmě fotbal. Když se teď podívám na sídliště, vůbec nikdo není venku a nikdo si tam nehraje, neběhá tak, jako jsme to dělaly my. Děti jsou teď spíš u počítače a hrají hry namísto toho, aby se věnovaly právě nějakému tomu sportu. Myslím si, že je to hodně zapříčiněno i rodiči, kteří jim radši do rukou dají ipad než aby je vzali ven a ukázali jim různé sporty. A podle mne to nepřispívá ani jejich životnímu rozvoji, nebo jak to říct, myslím si, že nevytváří vztahy mezi sebou tak, jako když jste spolu venku, musíte se nějak domluvit, občas musíte ustoupit a podobně. Tím si vytváříte ty důležité vlastnosti pro život. Když dítě hraje hry na počítači, není to totéž a obecně si nemyslím, že je to vhodné pro děti.
Co pro tebe znamená být ambasadorkou McDonald’s Cupu? Je něco, co bys dětem ráda předala, sdílela s nimi?
Být ambasadorkou McDonald’s Cupu pro mě znamená hrozně moc, protože jak už jsem zmínila, nikdy jsem ho nehrála a jsem proto ráda, že do něj konečně mohu být nějak zainteresovaná, protože si myslím, že je to skvělá akce a skvělý projekt, který se pro děti dělá. Myslím si, že dětem mám co předat. Tady i v Anglii jsem nasbírala hromadu zkušeností, které bych v jen v Česku nezískala, ačkoliv i tady jsem si toho zažila hodně, ať už co se týče toho, že jsem se odstěhovala od rodiny a žila jsem sama v Praze, nebo jak jsem třeba zvládala školu, ať už prezenčně nebo distančně, nyní třeba studuji vysokou školu. Myslím si proto, že ať už po sportovní a životní stránce i co se týče vzdělání mám co předat. Doufám, že pro to budu mít prostor a hrozně moc se na to těším!
Co bys vzkázala holkám, které touží být profesionální fotbalistkou? Máš nějakou radu nebo motivační slova?
Myslím si, že stát se profesionální fotbalistkou může úplně jakákoliv holka, která si to vysní, protože cokoliv si vysníte, toho můžete dosáhnout. Je to jenom ve vaší hlavně, jenom o vašem přístupu. Záleží na tom, co všechno pro to uděláte a co všechno jste ochotni tomu obětovat. Je jasné, že ne vždy to půjde přesně tak, jak si přejete, ale když tomu budete stále věřit, vytrváte a budete na sobě stále makat, tak se to povede. A za to to stojí, ať už je to jakýkoliv cíl. Myslím si, že fotbalistka je skvělé povolání nebo celkově skvělý životní styl a jsem šťastná, že já mohu říct, že jsem profesionální fotbalistkou.